prázdnota

Vizuálno a myšlení jsou mrazivě propojeny. První ovlivňuje a stimuluje druhé, naopak v určitém rozmaru vnímáme to, co nás obklopuje, zcela jinak. Nebo dokonce nevnímáme nic. Pohled na zchátralou budovu ve mně evokuje nejen pocity v této situaci přirozené, ale může navodit určité myšlenky, určitě jiné než myšlenky, které mi probíhají hlavou, když se mé zraky topí v poli, z jehož bahna se noří trsy zelené. Jiné, než které na mě vrhnou temné stíny paneláků. Odlišné od těch, které mi vytanou, když mě mine muž v šusťákové bundě s jezevčíkem v tašce. Některé scenérie mě dokonale znechutí, vytvoří jakousi hrudní pachuť. Mozkovou křeč. Nejhorší jsou ale obrazy, které vyvolávají pocit prázdnoty, jaké mi za určitých okolností vyvolávají Kotva či jí protilehlé nákupní monstrum.

Nápisy na zdech a tabulích štíty a vyhlášky
Vřeští a štěbetají jak o závod s papoušky
Mám rád tu pěknou ulici průmyslu a píle
Ležící v Paříži mezi třídou des Ternes
a ulicí Aumont-Thiéville.
(Apollinaire - Pásmo)

Stalo se mi to jednoho úterý právě mezi těmito dvěma kolosy. Byla jsem konzumně vyčerpána. Svou kávovou normu jsem již toho dne naplnila bohatě, nepociťovala jsem hlad ani žízeň (konzumace čehokoli člověka zabaví) ani jsem si nepotřebovala nic pořídit. Ulice byla šedá a nehostinná a zkrápěly ji trapně nevýznamné molekuly vody. V děšti si člověk sotva otevře knihu, tím spíše, je-li unaven po příliš krátké noci. Extrémně se mi příčilo bloumání obchody v konzumuchtivém davu. Nezbývalo tedy než stát a čekat. 15 minut. Čas, který je příliš krátký k produktivní činnosti a příliš dlouhý, musí-li ho člověk netečně prostát. Opřená o novinový stánek, cítila jsem nechutnou prázdnotu. Odložila jsem sama sebe na absurdní místo, které ve mně kromě tohoto nástinu frustrace nevzbuzovalo NIC. Nedokázala jsem tomu momentu přisoudit smysl. Bylo to uboze nekonečné a nekonečně ubohé. Uvízla jsem v kulisách města, nečinná; jako list, který se v toku řeky zarazí o čnějící dřevo.