neuchopitelná Paříž.

Osciluji mezi tendencí přestat přispívat úplně, zmizet po internetových staletích z blogové sféry a dělit se o zážitky jen s lidmi blízkými, a myšlenkou na změnu stylu mého síťového působení. Ono to ale nakonec je jedno a totéž, protože vývoj čtenářské základny této zvrhlé adresy směřuje postupně k rodinně-přátelským kruhům.
Život v Paříži je natolik podnětný, že by se toho o něm daly napsat celé řady blogů. Jenže to je právě asi hlavní úskalí celé záležitosti – zatímco doposud jsem nemusela přemýšlet nad tím, jak město podat, poněvadž byl můj pobyt v něm omezen na pár dní, a tak jsem mohla beztrestně smíchat portály kostelů s odpadkovými koši s poznámkou, jak to zase bylo nabité, s každodenním zažíváním města přichází čas na nějaký systém. Mohla bych sem sice dál sypat fotosměsi, ale nevedlo by to k ničemu jinému, než že by se všechna ta diverzita rozplynula do dojmu monotónnosti. Jsem zde svědkem mnoha extraordinérních scén a často - neplánovaně - i jejich aktérem; dokážete si ale jistě představit, že v takových situacích se fotit nehodí. To bych vám už třeba taky nemusela napsat nikdy v důsledku něčí výbušné reakce na vytasení fotoaparátu, haha. Nelehký to úkol. Ale třeba už mám nápad. Ono to ostatně nějak vykrystalizuje, možná do ticha, možná ne.