existuji

Odteď tedy na čas v Paříži. Anachronicky tu natahuji nohy skrze chodníky všemožných čtvrtí, některých více než jiných. Jsem ohlodávána hmatatelným sluncem a váhavým deštěm. Do dásní se mi vpíjí káva barvy mých bot. Lidé se hemží, prochází oslněným zorným polem jako přeludy z vybledlého polaroidu. Nad červenými světly se nepozastavuji. Nezastavuji a přesto stojím. Děje se všechno a neděje se nic.
/
Už zase fotím popelnice, desky a záchody.

Paříž prý. Terasy kaváren, rozkvetlé balkóny, bagety a tak.

Pá.